Moderní samohybná děla jsou hlavně samohybné houfnice. Všechna jsou potomky těch, které se zasloužily o vítězství ve Velké vlastenecké válce. Na podzim roku 1942 německá vojska na cestě k Leningradu poprvé vyzkoušela v boji svůj nový těžký tank Tygr. To on měl podle názoru Hitlera dokončit zpomalující Blitzkrieg. Hlavním protivníkem německého Tygru se stalo sovětské samohybné dělo SU-122. Jeho zkušební prototyp byl vytvořen během měsíce, již na konci prosince roku 1942 šly stroje na frontu. První SU-76 vytvořené na základě T-70, silnější SU-85 vytvořené na podvozku tanku T-34, legendární SU-100 s vylepšenou ochranou, hrdinka bitvy u Kurska SU-152 - to jsou hlavní sovětská samohybná děla masového použití na všech frontách Velké vlastenecké války pro boj s nepřátelskými tanky.

Po válce, s rozvojem technologií, útočná a protitanková samohybná děla ustoupila ve prospěch dokonalejších raketových systémů. Raketové zbraně ale nedokázaly úplně vytěsnit hlavňové dělostřelectvo a samohybná děla se po značné modernizaci vrátila do výzbroje. Hlavní rozvoj šel směrem zvětšování dostřelu, zvýšení rychlosti střelby a přesnosti palby. V roce 1989 byla do výzbroje přijata 2C19 Msta-S divizní samohybná houfnice ráže 152 mm. Na začátku jejího vývoje již sovětské hranice ochraňovaly samohybná děla s krásnými "květnatými" názvy - Akácie, Hyacint, Tulipán. Závod ve zbrojení mezi SSSR a NATO ale vyžadoval další růst bojových charakteristik.

Nový stroj Msta-S dostal méně poetické jméno. Vyvíjet samohybné dělo bylo poručeno konstrukční kanceláři Svěrdlovského závodu dopravního strojírenství. 2C19 bylo vyvíjeno za použití motorových a dopravních uzlů T-72 a jízdní části T-80. Msta-S překonávala Akácii v řadě technických ukazatelů, konkrétně v dostřelu - 29,06 proti 20,3 kilometrům. Poprvé bylo prakticky vyřešeno několik důležitých úkolů: zajištění vysoké rychlosti palby, vytvořen systém řízení navedení zbraně, který snížil počet operací, jež plnil návodčí ručně, bylo realizováno automatické vyhazování nábojnic z bojové části stroje.