V roce 2000 oblétly celý svět záběry bojových akcí v okolí osady Komsomolskoje. Pozice čečenských teroristů byly vystaveny mohutnému útoku TOS-1 Buratino – o „ohnivém“ účinku jeho použití se stalo známo daleko za hranicemi Ruska.

„Poznamenám, že palebná moc TOS Buratino byla dobrou pomocí v této operaci. Vysoká přesnost a velká efektivita palby tohoto systému umožnily dosáhnout výsledků tam, kde byly jiné palebné prostředky bezmocné“, napsal o tomto boji generál Gennadij Trošev.

Do tohoto okamžiku byl Buratino už 10 let ve výzbroji naší armády. V zimě 1988 a 1989 se zúčastnily dva komplexy TOS-1 Buratino bojových akcí v Afghánistánu. Operace Tajfun se prováděla v Čárikárském údolí a na Jižním Salangu, taktika se spočívala v nečekaném palebném útoku na nepřítele, rychlém vyvedení bojových strojů zpod možného odvetného ostřelování a jejich odchodu do míst stálé dislokace sovětských vojsk.

Právě tehdy se stalo jasné, jak je lépe využívat bojových předností TOS-1. Systém Buratino se osvědčil jako efektivní zbraň, která si nemá rovné při použití v rovinném a horském terénu. Jeho vysoká přesnost a neuvěřitelná palebná moc umožňuje ničení dobře upevněných pozic, které byly dříve dělostřelectvu nepřístupné.

Co do bojové efektivity předstihuje systém TOS-1A domácí a zahraničí analogy. Díky vysoké přesnosti výpočtů a automatizovanému nastavení úhlů střelby spolehlivě zasahuje cíl vícenásobnými a navzájem se překrývajícími nárazovými a tepelnými impulzy.

Tento bojový stroj může střílet za jakýchkoli povětrnostních podmínek a ve den v noci. Tankový podvozek mu zajišťuje taktickou mobilitu a pancéřovou ochranu posádky. V podmínkách střetného boje se může ojedinělý bojový stroj operativně vysunout na výhodnou palební pozici, vystřelit za 90 vteřin salvu bez vystoupení posádky a opustit zónu ostřelování během 50 vteřin.

Všechny existující systémy salvové palby se rozpracovávaly pro použití ve složení jednotek druhého sledu. Nemůže se jich použít v bezprostředním kontaktu s nepřítelem kvůli jejich zranitelnosti. Jenom bojový stroj (BM-1) TOS-1A, který má pancéřování na úrovni tanku a minimální dostřel 600 metrů, může plnit bojové úkoly na přední linii obrany ve velmi krátkém časovém intervalu. Zůstává přitom prakticky nezranitelný.

„Úplná salva termobarického systému může obrátit v popel osm městských čtvrtí a udělat peklo na Zemi pro ty, kdo se ocitnou v pásmu zásahu. Když jde o pozemní útočné systémy, těžko najdeme něco strašnějšího než TOS-1A“.

Popular Mechanics

Neřízené reaktivní střely se používají v systémech salvové palby, přenosných raketometech a ve výzbroji letounů (neřízené letecké střely). Střely podobného typu nemají systémy řízení letu, a zamíření se uskutečňuje zadáním počátečního startovacího úhlu, obyčejně pomocí vodicí dráhy nebo roury, a někdy i při zadání doby fungování motoru.

Střela letí k cíli po balistické trajektorii. Hlavice neřízené reaktivní střely obsahuje speciální termobarickou směs. Princip činnosti je následující: při spuštění rozněcovače na ploše cíle roztrhává centrální nálož obal hlavice a rozhazuje termobarickou směs v přízemní vrstvě vzduchu. Současně se směs zapaluje a dochází k objemovému výbuchu. Proces „hoření – výbuch“ vytváří silnou nárazovou vlnu, která ničí cíl.

Termobarická zbraň je jednou z nejmohutnějších z těch, které jsou nyní ve výzbroji různých zemí. Ve své podstatě se může v něčem srovnat s jadernou zbraní, její použití však neznečišťuje životní prostředí.

Bomby podobné struktury mohou nahradit celou řadu dříve rozpracovaných jaderných zbraní malé síly. Princip činnosti termobarické zbraně, kterou některé masmédia nazývají mylně „vakuovou bombou“, se zakládá na rozprášení hořlaviny v podobě aerosolu a následující explozi plynového mraku. Přitom nárazová vlna termobarické munice má díky velkému objemu hořlavé směsi výraznější zápornou tlakovou půlvlnu, než obyčejná výbušnina, a samotná vlna si zachovává ničivý účinek na velkou vzdálenost.

Jako hořlaviny pro termobarické zbraně se užívá takových látek, jako jsou ethylenoxid a propylenoxid, a také propyl a dimetylacetylen, butyl a propylnitrit. Síla nárazové vlny těchto látek je taková, že v okruhu 100 metrů od epicentra výbuchu nevydrží žádné, dokonce i silně upevněné stavby a konstrukce.

Dějiny vývoje termobarických zbraní začínají ve Středověku, kdy lidé zpozorovali, že výbuch v místnosti, kde je ve vzduchu plyn, je mnohem silnější než jiné. Velmi nebezpečné jsou z tohoto hlediska cukrovary a mlynářské závody, neméně nebezpečný je také uhelný prach.

Zkoušky experimentální objemové munice o síle až 44 tun TNT oznámilo Rusko v roce 2007. Tehdy byla v masmédiích domácí termobarická zbraň nazvána „otcem všech bomb“ podle analogie s „matkou všech bomb“, jak říkali podobné experimentální zbrani američtí projektanti. Existenci této zbraně v americké armádě potvrzuje pravdaže pouze jeden videozáznam.